Miloš Zeman o politicích české scény:

O Alexandru Dubčekovi

Nebyl jsem samozřejmě u událostí, které vedly ke zvolení Dubčeka do čela KSČ v roce 1968. Nicméně troufám si tvrdit, že tehdy byl vybrán jako člověk, který nikomu nevadil. S takovými situacemi se bohužel setkáváme mnohokrát. Stojí-li proti sobě dvě nebo více kontroverzních osobností, vzájemně se anihilují, a je zvolen ten, kdo právě nikomu nevadí. Postupem doby jsem došel k závěru, že Dubček byl maskot -ovšem maskot v tom dobrém slova smyslu, symbol sportovního družstva, který sám samozřejmě nehraje. A maskotem zůstal i po listopadové revoluci. (...) Zarazila mě informace, že Dubček v roce 1987 požádal o vrácení členství v KSČ. Jeho pasivita v době normalizace byla obecně známá. Na druhé straně oceňuji, že přijal pozvání na demonstraci 17. listopadu 1989, kdy byl na Vyšehradě Státní bezpečností zadržen.
Co by se stalo, kdyby byl Dubček místo Havla zvolen prezidentem? V každém případě by to byl prezident slabý, ve vleku událostí a musel by být opět někým dirigován. Možná že by slovenský prezident trochu zchladil slovenský nacionalismus. Vzhledem k tomu, že ústavní kompetence prezidenta jsou podstatně nižší než například kompetence ministerského předsedy, nebyl by to podle mého názoru velký rozdíl. Přeceňování Alexandra Dubčeka osmašedesátníky však podle mého názoru byla politická chyba.

 

O Igoru Němcovi

Jedním z lidí, který byl některými považován za téměř dementního, byl jistý Igor Němec. Ve Federálním shromáždění byla dokonce zavedena jednotka debility "jeden igor" (později "ignor"). Tento muž se stal posléze ministrem a nakonec pražským primátorem. Jeho poslední vystoupení v době povodní v roce 2002 před televizními kamerami znělo: "Situace je přímo výtečná!" O tři hodiny později zaplavila voda pražské metro. Pro objektivitu dodávám, že debilita není vlastní jen některým pravicovým politikům, že stejně tak může zasáhnout i některé politiky levice či středu.

 

O Stanislavu Grossovi

Poslední kapkou do číše mého rozhodnutí byla Grossova vzdělanost, či spíše nevzdělanost. Naléhal jsem na to, aby si dokončil právnickou fakultu, ale setkal jsem se s tím, že jeho čtyřicetistránková diplomová práce byla v podstatě převzata ze zpráv České národní banky, které dostával k dispozici. Když jsem přijímal bývalého amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera, doporučil jsem mu, aby se setkal s některým z mladých sociálnědemokratických politiků, konkrétně s Grossem.

Když však Gross přišel do předpokoje jednací místnosti, zeptal se udiveně, kdo je to Kissinger. Grossova znalost literatury se omezovala na příručky typu Jak zbohatnout či Jak mít úspěch a nebylo možné se s ním bavit o myšlenkových proudech ve světě. Kdysi jsem ho přátelsky upozornil, že příručky o zbohatnutí píší spíše chudí a příručky o úspěchu spíše neúspěšní, ale nezabralo to.

Později, již po mém odchodu, Gross v této orientaci pokračoval. Když se ho redaktorka Lidových novin Renata Kalenská zeptala, co soudí o Špidlově kritice jedné poslankyně, že je infantilní, udiveně opáčil, že není žádný intelektuál a že neví, co slovo infantilní znamená. Hra na bodrého chlapce z lidu se však nevyplatila. Gross po prohraných eurovolbách sice svrhl Špidlu a stal se premiérem, ale prohrál krajské i senátní volby. Jeho billboardová kampaň "Jsem sociální demokrat a myslím to upřímně" se stala terčem posměchu. Politik může být milován, politik může být nenáviděn, ale politik se nikdy nesmí stát směšný.

Nemám rád politiky, kterým píšou články poradci, nemám rád politiky, kteří nedokážou vytvořit rovnocenný tým, nemám rád politiky, kteří ovládají pouze technologii moci a nic jiného. Toto vše bylo důvodem, proč jsem si při rozhodování mezi Grossem a Špidlou nevybral Grosse. Nemohl jsem vyloučit, že se stane zázrak a že Gross budoucnosti nebude Grossem přítomnosti; prozatím se mi však zdálo, že ve funkci premiéra pouze pokračuje v tendencích, které sociální demokracii i jeho samého zatahují do propasti.

Nikdy jsem nevěřil tomu, že by se mohl stát Blairem české politiky, a na podobná srovnání jsem suše odpovídal "Blair má Oxford". Když jsem na přímluvu Mirka Grégra přijal Grosse po pádu Špidly ve své chalupě na Vysočině, řekl jsem mu, že jeho zásadní chybou je podle mého názoru to, že se obklopuje lidmi ještě hloupějšími než on sám (Přibyl, Šarapatka a další). Myslím si, že to nejspíš bylo naše poslední setkání.

 

O Václavu Havlovi

Mám-li hodnotit Václava Havla obecně (a každé hodnocení je nutně subjektivní), řekl bych, že byl vynikajícím disidentem, ale že během své politické kariéry neprokázal schopnosti skutečného státníka. Jinými slovy, kdo je schopen účinně bořit, není nutně schopen účinně stavět.

To se samozřejmě týká i některých dalších disidentů. (...) Moje subjektivní a přímá zkušenost s Havlovými politickými postupy se poprvé objevila v době tzv. pomlčkové války, která předznamenala rozdělení Československa. Tehdy bylo nejjednodušším a snad všemi očekávaným řešením zrušení adjektiva "socialistická" v názvu všech tří států, vrácení korunky na hlavu českého lva a trojramenného kříže na symbol slovenských hor ve státním znaku.

Havel přišel s různými heraldickými nesmysly, čímž otevřel cestu především slovenským nacionalistům k diskusi nejen o státním znaku, ale i o názvu státu samotného. Navíc projevil naprostou neznalost jednacího řádu Federálního shromáždění, když chtěl, aby parlament jeho návrhy projednal okamžitě. Rozlítil tím zcela zbytečně poslance a svým naivním amatérismem přispěl k následné krizi.

Vzpomínám si, jak Václav Havel tehdy přijel do Federálního shromáždění po operaci kýly, třebaže mu mnozí doporučovali, aby nejezdil a nerozjitřoval beztak napjatou atmosféru. Sešel se s několika z nás (byl jsem tehdy určen zpravodajem k projednávanému problému), bolestně vzdychal, hladil si ránu po operaci a všemožně se snažil budit soucit. Bylo mi to trochu trapné, a tehdy můj revoluční ideál dostal první trhlinu.

 

O Václavu Klausovi

Byl jsem (v Občanském fóru -pozn. red.) považován za významnějšího, než jsem ve skutečnosti byl. Václav Klaus se například pohoršoval, že jsem ho údajně poslal do Severomoravského kraje, abych ho znemožnil. To bylo hluboké, ale opravdu hluboké nedorozumění. Sám jsem se o své středočeské nominaci dozvěděl z úst Zdeňka Jičínského a Petra Kučery (...). Neměl jsem příležitost ani chuť ovlivňovat, kdo bude volebním lídrem v jiných krajích. (...) Známe se přibližně třicet let a tato léta byla mimo jiné -řečeno s Palackým - naším stýkáním a potýkáním.

Zmínil jsem již, že jsme se účastnili a přednášeli si na našich seminářích, že jsme i přispívali do týchž zakazovaných ineditních sborníků. Mnohdy jsme četli stejnou literaturu a trumfovali se, kdo ji častěji četl v originále - byl to ovšem zbytečný spor, protože český překlad nejzajímavějších titulů mnohdy prostě neexistoval. Václav Klaus měl nepochybně daleko hlubší zakotvení v ekonomické teorii než já, na druhé straně přes své zaměstnání v tehdy oficiálním Prognostickém ústavu nebyl téměř políben prognostickou literaturou.

To, že jsme se rozestoupili do -nepřesně řečeno - keynesiánského a neoliberálního směru, nebylo však dáno tímto zakotvením, protože žádný z nich není povrchnější než druhý. Mluvil jsem o něco lépe rusky a podstatně hůře anglicky než on, moje chatrná němčina nesnesla srovnání s němčinou Klausovou. Považuji se za lepšího řečníka, který většinu svých projevů pronášel spatra, ale s velkým zájmem jsem četl Klausovy články a publikace.

Zcela jsme se rozcházeli v pohledu na evropskou integraci, kde jsem stál na federativním pólu. Klaus má rád jazz, a já Abbu. Klaus je sportsman, já líný tlusťoch, který si maximálně vyjede na kole či na běžkách. Oba máme rádi chleba se sádlem a cibulí. Jeden z nás skončil svou vládu ekonomickým poklesem, druhý ekonomickým růstem, ale oba jsme vládli tvrdou rukou. Oba jsme také zažili své Sarajevo: Klaus na ně reagoval až neskutečnou politickou vitalitou, já stažením se do ústraní. V těchto rozdílech i podobnostech bych mohl pokračovat dál a dál, ale není to příliš podstatné.

Podstatná je skutečnost, že Klaus se na prezidenta hodí, a troufám si říci, že tuto funkci vykonává podstatně lépe, než bych ji vykonával já v případě svého zvolení. Důvodů je několik. Jedním z nich je to, že jsem přece jenom introvert, zatímco Klaus je typický extrovert. První dva roky prokázaly, že máme silného prezidenta a je to pro Českou republiku dobře. Sice jsme se lišili asi v osmdesáti procentech našich názorů, ovšem cenil jsem si toho, že když jsme s Klausem uzavřeli nějakou dohodu, oba jsme ji dokázali dodržet. A to je bohužel v českých politických podmínkách spíše výjimka než pravidlo.

Aby té chvály nebylo příliš, musím konstatovat, že Václav Klaus téměř nemá smysl pro humor. Když jsme spolu při povodních v roce 1997 nastupovali do helikoptéry, abychom obhlédli zatopenou krajinu, neudržel jsem se a říkám mu: "Vašku, polovina národa nenávidí mě a polovina tebe. Dovedeš si představit, jak by se celý národ zaradoval, kdyby ta helikoptéra s námi spadla?" Půl hodiny se mnou nemluvil.
Takže abych se Klausovi pomstil, na závěr medailonku ocituji anekdotu, která se mi na rozdíl od něho strašně líbila.

Přijdou Klaus a Zeman do pekla. Na trůnu sedí ďábel. Jako první předstupuje před ďábla Klaus. Vedle ďáblova trůnu se zjeví tlustá, ošklivá babice. A ďábel říká: Václave Klausi, máš mnoho, mnoho hříchů. A proto jsi odsouzen po celý svůj nekonečný pobyt v pekle žít s touto ženou. Jako druhý předstupuje Zeman. Vedle ďábla se objeví Claudie Schifferová. A ďábel říká: Claudie Schifferová, máš mnoho, mnoho hříchů...

S Klausem se dodnes občas potkáváme při různých společenských příležitostech. Ocenil jsem, když mne přijel navštívit na Vysočinu, a já jsem mu nedávno návštěvu oplatil v Lánech. Když jsme se asi po šesti hodinách loučili, napsal jsem do knihy návštěv, že mu ze srdce přeji dalších osm let úspěšného prezidentování. Otočil jsem se k prezidentovi a s úsměvem řekl: "Pokud bych proti tobě kandidoval, máš právo tento zápis medializovat."